Nebudu zapírat, že běžky nebyly nikdy mým šálkem kávy, přestože na nich jsem od útlého věku schopen důstojného pohybu. Dle fotek ze svého alba vím, že na lyžích jsem stál jen krátce poté, co jsem začal chodit.
Za mého dětství ale nebyla Zásada běžkařskou oblastí - tam se naopak vždy sjezdovalo. S vlekem a sjezdovkou na dostřel sněhovou koulí, se náš dům stal základnou i pro řadu dalších místních děcek, která na vlek chodívala den co den, jen skončila škola. Ať se kamarádi netahají s lyžemi přes vesnici tam a zase zpět, nazouvali lyže u nás, pak už jsme jen dobruslili k lesu a po jeho protnutí jsme stáli na dolní stanici vleku. Jakmile se dolyžovalo, od horní stanice vleku se dojelo na lyžích až k našim schodům. Ideální poloha!
Od první třídy jsem byl v lyžařském oddíle, objížděly se závody, na vleku jsme byli každý den od chvíle, kdy ho s prvním vydatnějším sněhem spustili až do úplně posledního dne lyžařské sezony - to se jezdilo už skoro na trávě. Samozřejmě pamatuji sjezdovku bez úpravy rolbou - museli jsme si to ušlapat. Malý kotvičkový vlek později nahradil vlek s teleskopy, v Zásadě vlekaři oživili zakoupenou stařičkou rolbu Kasbohrer, později zakoupili rolbu modernější. O mnoho let později přibylo noční osvětlení a umělé zasněžování....ne, na běžky jsem neměl čas a vlastně ani chuť.
Teprve nedávno se můj spolužák Míra Princ dal do provozování a úpravy krásných běžeckých tratí v Zásadě a okolí. A jelikož tam - a nejen tam - mířívá moje žena s dětmi, zesílil jaksi přirozeně tlak na mou stařičkost, abych si běžky pořídil. Ano, měl jsem svoje běžky i jako dospělý, ale ty jsem kdysi ochotně někomu půjčil a ještě ochotněji zapomněl komu....
Někdy ale přijde odkudsi myšlenka a zahnízdí se ve vakuu mezi ušima...najednou máte nutkavou potřebu udělat radost druhým a to se musí vyslyšet, zejména když jde o rodinu: běžky si tajně koupil... abych mohl s Evčou a dětmi vyrazit. Pak jsem trpělivě čekal, až si žena s dětmi naplánuje výlet na běžkách. Ten den nastal a byl mrazivý, azurový, až kýčovitě dokonalý. Všichni počítali s tím, že za brzkého odpoledne vyrazí beze mě, což generuje ( hlavně u Matyho ) jistou míru nespokojenosti a lítosti, neboť má rád všechny pohromadě. To kolik bylo radosti, když jsem se najednou - nečekaně a neplánovaně - naheftoval do auta i já. Udivené pohledy, radostný pokřik...a už jsme jeli. Vizualizace volného parkovacího místa vyšla - skutečně se nám podařilo u Rejdic zaparkovat. Neuvěřitelné! Mezi zasněženými smrky jsme prošli vyšlapanou pěšinkou k běžeckým tratím a já, neběžec, jsem opět okusil pohyb stoupavý-dopředný na lyžích. Pořád bylo na co koukat, na děti střídající klasiku a bruslení, na šťastnou Evču, na bílé lesy. Kupodivu jsem dobře snášel i spousty lidí všude kolem, s čímž mívám potíž...ostatně to já jsem tady přibyl navíc...Přemrzlý sníh utíkal pod skluznicemi, radostně jsme kroužili mezi Příchovicemi a Rejdicemi. Dopřáli jsme si i něco na zahřátí v Chatě Hvězda s přívětivým personálem i atmosférou a při návratu z vyhřáté restaurace do chladu hor nás čekal zázrak oranžových večerních lesů koupajících se v záři slunce klonícího se k západnímu obzoru. To se nikdy neomrzí! Sjezd ohnivě planoucími - přesto mrazivými - lesy k Hutterovu kříži byl odměnou pro nás všechny. Domů jsme se vraceli spokojení. I já....neběžkař. A co z toho plyne? Jizerskou padesátku nepojedu. Ale s určitou pravděpodobností se můžeme ve stopě potkat. Je to podstatně pravděpodobnější, než když zmizím do jizerskohorských lesů a skal....Tak SKOL, užívejte zimu, Tom Atom
Негізгі бет JIZERSKÉ HORY na běžkách večerními lesy fullHD
Пікірлер: 6